Výměnný pobyt dětí z českých a ukrajinských dětských domovů v Mukačevu
Nastal den „D“, tedy den odjezdu na Ukrajinu. Autobus byl plný dobrovolníků z dětských domovů a vedoucích -těch co celou expedici pořádali a se zkušenými řidiči to byla vcelku hračka dojet bezpečně do cíle. Na hranicích s Ukrajinou jsme museli čekat, protože cíl naší akce byl špatně objasněn, ale po podrobném vysvětlení byla cesta opět volná. Od hranic to bylo ještě asi 60 km do internátu v Mukačevu. Čím blíže jsme byli, tím větší bylo v autobuse napětí, nedočkavost a zatím ještě hodně energie. Dorazili jsme konečně do cíle.
Po příjezdu do domova v Mukačevu nás přivítalo kolem padesáti ukrajinských dětí. Všichni byli šťastni, že jsme přijeli, protože už nás znají. Najednou jsme stáli před budovou, která byla oprýskaná, nehezká a podle nás, pro děti ne úplně vhodná. Už to byl jeden ze zážitků a to hned na začátku expedice. Šli jsme si odnést své věci do pokojů, ve kterých bylo běžně 13 postelí, pár nočních stolků a jedna skříň na oblečení. Vůbec nešlo poznat, že tam někdo žije. Děti nemají vlastní věci, oblečení mají na týden a pak se vypere a má ho někdo jiný. Moc to nevoní, ale děti jsou docela zvyklé. Toalety byly turecké špinavé a smradlavé, když jsme jeli na výlet do malé vesničky tak toaleta byla díra v zemi. Jídlo se nedalo jíst a bylo toho málo, většinou kaše co možná nejvýživnější. Všichni jsme ohrnovali nosy a nebylo divu, téměř ve všech jídlech byl kopr a ten se nám brzy „přejedl“.
Autobus českých vedoucí a dětí z domova přijel dělat program pro děti na Ukrajině. S dětmi si nikdo nehraje a moc nepovídá. Nejspíš proto, že přes školní rok jich tam je 160 a vychovatelek je jen 5. Děti tam jsou do 15 let, pak musí odejít, ale ředitel je i po 15 roku nechává přespat a dá jim najíst. V Ukrajinském domově jsou za každou hru velmi vděční, i když ji nepochopí a hlavně se těší na odměny. Dětem jsme připravovali program, protože podle informací a později i našich zkušeností, bylo jejich náplní celého dne jen jídlo. 3. den pobytu se z Máry, jako nejstaršího účastníka expedice, stal vedoucí a parta byla úplně vynikající.
Město Mukačevo je docela pěkné, ale je tam moc divokých psů. Autobusy mají ekologické a ty plynové bomby mají na střeše, a když jsou rekordní teploty tak někdy bouchnou. Pro nás tam bylo velice levné, ale pro občany Ukrajiny to bylo akorát. Mají kvalitní jídlo, ale hned se kazí, protože je bez konzervačních látek. Maso se prodává na pultu a ne v nějakých chladničkách. Jeli jsme i na několik výletů po okolí, např. do místa života Nikola Šuhaje, známého z knihy Ivana Olbrachta, který zde má i muzeum. Během desetidenní expedice jsme pozorovali a zkoušeli nelehký život v ukrajinském domově. Vyčerpání se dostavilo rychle, protože nikdo (kromě zkušených vedoucích) jsme ani v nejmenším netušili, co nás čeká nebo nečeká. Nezdá se to tak hrozné, ale bylo to těžké jen si to zkusit na vlastní kůži. Všichni jsme se těšili domů na věci v našem českém životě, samozřejmě na své postele, jídlo, toalety,…
Přivezli jsme si velké množství zkušeností a zážitků, ne všichni mají takovou příležitost je mít. Setkali jsme se s úplně jiným životem, moc bychom přemýšleli, zda do toho jít ještě jednou, snad kvůli partě a Ukrajinským dětem. Bylo to ale přesto všechno moc fajn a děkujeme všem, co nám toto poznávání umožnili.
Anna Marčíková, 14 let
Marek Trnčák 17 let
Dětský domov Zlín
|
